MŠMT
Odbor pro děti a mládež
Věc: Neschválení dotace na otevřený klub pro Prahu 5 – otevřený dopis
Vážení,
jednou mě na setkání s ním nejmenovaný úředník oslovil takto: “Nikdo se vás o to neprosí…“. Myslel tím naši práci s dětmi, protože jsem si postěžoval na to, jak je to těžké a jaké překážky musí člověk překonat. Dost mne ta slova zarazila a – dalo by se říci – urazila. Problesklo mi totiž hlavou, kolik minut, hodin a dnů věnuji dobrovolné práci pro naše děti a kolik osobních požitků jsem mezitím mohl absolvovat na jiném, zcela placeném místě. Ten úředník napadl i moji motivaci pro práci s dětmi a zcela od stolu mne přimrazil svým tvrzením, že pochybuje o jisté motivaci k tomu, co dělám. Nekomentoval jsem nadále jeho slova, poněvadž není co dále říci. Mám totiž dojem, že si spolu nerozumíme, a přitom si rozumět chceme, že komunikujeme, a přitom se nemáme příliš rádi, že si pořád něco nařizujeme, a přitom se tomu zuby nehty bráníme…
Dovolte mi prosím vyjádřit se k Vašemu odmítnutí našeho projektu na otevřenou klubovnu na Císařské louce v Praze 5 očima dobrovolníka, který stál u této myšlenky a který se snažil ji za každou cenu prosadit.
Jsem pouhý pěšák, který razí cestu Smíchovem; nekomunikuji již s úřady, nesnažím se shánět peníze, nepíši již granty. To vše jsem dělal v prvním období Malého prince. Dnes jsem již a pouze v terénu, přímo mezi dětmi a rodinami, které se snažím oslovovat a zvát do našeho klubu. V Praze 5 tohle všecko chybí. Není tam žádná organizace, která něco podobného dělá, která přímo na ulici oslovuje děti a která nedělá žádnou reklamu, a přitom má stále neorganizované děti v množství více než únosném. Která nabízí svou práci naprosto zdarma a za každou aktivitu pouze minimální poplatek, která se věnuje dětem až 5x v týdnu, o víkendech, o prázdninách, téměř nonstop; organizace, která má pro svůj chod akčních pouze asi šest lidí, a z toho jen dva nebo tři přímo v terénu. Organizace, která se snaží maximálně pomáhat jak dětem, tak rodinám, i když to není její náplní; organizace, která vymyslela pomoc neorganizovaných dětí sobě samým a svým akcím, výpravám, výletům; organizace, která je opravdu výplní mezery mezi oddíly, kroužky a kluby a nízkoprahovými kluby – a vše nabízí zejména sociálně slabým dětem, které podle nejrůznějších studií jsou nejvíce ohroženými skupinami a stále jich přibývá.
Jsem pouhý pěšák, který strávil na přípravě a realizaci klubu přímo v klubovně svoji dovolenou, který celý rok věnuje dětem a mládeži nevyčíslitelně času, která by v přepočtu daleko převýšila nějakých 100 000,- Kč určených na klubovnu v dotaci. Cítím se být okraden. V zaměstnání ve školství, kde pracuji, pobírám minimální finanční ohodnocení. V dobrovolné práci, kterou pomáhám svému státu a jeho budoucnosti, nemám nic, a ještě jsem vláčen představou, že má práce je vlastně k ničemu v momentě, kdy jsem postaven před fakt, že jsme klubovnu budovali vlastně z – promiňte mi to – „kradených“ peněz. Má dobrovolná práce se mi ani nezapočítává do důchodu a žiji v nejistotě, zda jsme vůbec udělali správně, že jsme takovou klubovnu dělali. A že jsme ji otevřeli těm nejpotřebnějším dětem. A že ji zase budeme muset pravděpodobně zavřít.
Nerozumím tomu, nechápu to, jsme zmaten. Jsem inteligentní člověk, a přitom se cítím tak poníženě a potupeně. Je mi smutno, že Malý princ zanikne proto, že vybudoval něco, co se mu nedařilo dlouho vybudovat. Že se to podařilo rozjet a že to opravdu funguje. Že po nás někdo chce vrátit nějaké peníze, které jsme nikdy za naši práci pro stát od státu nechtěli, že jsme dali tolik našich darů v podobě takových hodin mezi dětmi, že se to nedá spočítat.
Mezi dětmi asi pomalu infantilním, protože když se mě na to děti ptají, nedokážu jim rozumně odpovědět. Ony si tu klubovnu téměř celou vybudovaly, vlastními brigádami vybavily, pracují a pomáhají, aby mohly někam jet, shánějí Prince (mince), aby čas od času mohly do bazénu, do kina a tak – a přitom vidí strhané obličeje vedoucích, kteří nevědí, co bude za týden, dva, tři… K čemu je takový vedoucí, zžírající se nejistotou z osudu své vlastní rozjeté a duševně náročné práce?
Prosím, pochopte již jednou, že nejsme profesionálové; že chyby dělá každý, že ne všichni jsou „vyčuraní“ jedinci, kteří chtějí stát „olupovat“ o dotace. Je přeci možné se domluvit na výhodných podmínkách i se soukromým vlastníkem. Ba naopak, je možné tak výhodně spolupracovat a vytvářet super originální i mezinárodní aktivity. Mám dojem, že tady to platí stonásobně, zvlášť v programech, které se týkají vody, raftů, kajaků a divoké vody. Tady je možné udržet starší děti a nabídnout jim adrenalinovou zábavu, po které tolik pasou. Ten „kapitalista a soukromý vlastník, živnostník“ to nabízí zadarmo, považte: zadarmo.
Prosím tedy jako pěšák – obyčejný a vlasti otevřený vedoucí jednoho malého klubu na Císařské louce – o shovívavost, otevřené srdce a rozum. Zeptejte se těch dětí, prosím, zeptejte se. Jsou bezprostřední, nic si nenechají nabulíkovat, oni Vám to řeknou od srdce… Tak, jak to cítí… Zeptejte se jich. Nenechte zaniknout Malého prince, který už tu je pátým rokem. Má své místo, má svoji image, mnohdy pošramocenou, ale vždy stál v čele projektů, které myslely na ty nejzanedbanější děti. Přečtěte si všecko, co o něm psali, co sám o sobě psal, to negativní i to pozitivní. Vždy Vám vyplyne, že jeho místo tady je a že je nenahraditelné. Prosím, rozhodněte srdcem a spravedlivě.
Ondřej Martinek, Malý princ o.s.
učitel ZŠ
Na vědomí: MŠMT, ČRDM, OSMP
