Manželé Topolánkovi debatovali s mládeží ve Františkánském klubu

    Františkánský klub na Jungmannově náměstí v centru Prahy se stal 11. listopadu 2005 místem setkání manželů Pavly a Mirka Topolánkových se zhruba pěti desítkami mladých lidí, především z Národního parlamentu dětí a mládeže (NPDM). Řeč se vcelku pochopitelně vedla převážně o školství a o politice. Ale také o valašských kořenech předsedy ODS, o jeho slabosti pro Brno a o časech, kdy se „kádrově problematičtí“ lidé jako on a jeho budoucí žena mohli dostat prakticky jen na vysokou školu technického zaměření – i když zrovna tu ve skutečnosti studovat vlastně ani nechtěli…

    „Žijeme – a možná si to ani neuvědomujeme – v poměrně velmi šťastné době,“ předeslal Mirek Topolánek. Pro příklad nešel daleko: jejich dvaadvacetiletá dcera (prostřední ze tří dětí), studentka kulturologie, totiž rodičům právě toho dne oznámila, že odjede na tři měsíce do Skandinávie. Nyní je prý v Budapešti a do Dánska pojede poté, co byla v létě pracovat jako vedoucí na táboře v Kalifornii. „To jsou vymoženosti dnešní doby, které jsme nikdy nepoznali,“ poznamenal šéf občanských demokratů a někdejší student vojenského gymnázia, z něhož byl vyloučen z politických důvodů.

    „Jak upřesnil, mohl však tehdy ještě odmaturovat – a potom ho už čekal „civil“. A Strojní fakulta VUT v Brně, na něž nedá dodnes dopustit. „Mám Brno strašně rád, mám k němu naprosto osobní vztah. Všechno, co pokládám za zásadní, jsem prožil v Brně: rok 1977 a Chartu a všechny písničkáře, kteří tehdy ještě nebyli emigraci, jako byl Hutka a další,“ nechal se slyšet host listopadového „kulatého stolu“, spolupořádaného Českou radou dětí a mládeže (ČRDM). A jakou vysokou školu si přála původně studovat jeho žena? „Já jsem chtěla být vždycky učitelkou, jsem ze široké učitelské rodiny a vždycky mě to strašně přitahovalo. Bohužel, s literaturou a historií to nevyšlo. Ale třebaže jsem byla na strojní fakultě, šla jsem pořád za svou představou, a tak jsem učila – sice ne to, co bych chtěla nejvíce, ale strojírenství má hodně společného s matematikou, fyzikou… Takže učitelkou jsem nakonec byla.“

    „Vysoké školství by podle Mirka Topolánka mělo hlavně umožnit volbu, a to širokou nabídkou, dostupností, ale i prostupností systému. Musí prý umožnit, aby se třeba absolvent střední zdravotní školy mohl díky povinné maturitě hlásit na vysokou školu technického směru. Nebo aby si ten, kdo má za sebou americkou střední školu nevalné úrovně, mohl díky povinné maturitě „srovnat krok“ s vrstevníky a pokračovat na vysoké škole u nás. ODS chce nicméně nyní navrhnout odložení povinné maturity, neboť jí připadá nekorektní, aby ji museli povinně skládat ti, kteří do středoškolského systému vstoupili v době, kdy ještě není ani uzákoněna.

    Několik dotazů dospívajících dětí se logicky týkalo školného. Předseda nejsilnější opoziční strany tvrdí: „Školné není žádný strašák. Nemusíte se ho bát, protože je možnost ho uhradit několika způsoby.“ Jak? Ti, kteří si je mohou dovolit platit, nechť tak činí. Dalším asi přijde vhod forma studijního spoření s podporou státu, známá třeba ze spoření stavebního. Klíčovou možností je pak odložení platby školného až do produktivního věku; počítá se přitom s tím, že vysokoškolsky vzdělaní lidé budou vlastně splácet peníze propůjčené jim na studium a živobytí. Systém školného by měla doprovázet řada dalších nástrojů: škola by si například určovala školné sama – až do dané výše; mohla by je případně také odpustit. Dále existují stipendia a granty… Mirek Topolánek odmítá tezi, že současné školství je sociální a že je zadarmo – a nabízí čísla k porovnání. “ Ze sociálně slabých rodin u nás studuje vysokou školu pouze 7,6 procenta,“ říká a připojuje průměr z anglosaského světa, kde je školné obvyklé: 32 procent. „Ten systém dnes není u nás sociální ani náhodou,“ dovodil šéf ODS.

    „Otázek se v ten podvečer vyrojila spousta, a žádná nezůstala nezodpovězena. Ostřílení diváci televizních debat s politiky by se možná divili: na každou odpověď měli hosté tolik času, kolik pro ni právě potřebovali – nestalo se totiž, že by jim někdo skočil do řeči. A když moderátor v předem stanovenou dobu debatu ukončil, manželé Topolánkovi ještě hodnou chvíli setrvali v hloučku mladých lidí a dopovídali si s nimi, co je zajímalo.

    Autor